ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Odvolala jsem veškeré předešlé úsudky o Danteho malé inteligenci, protože dívat se na ty pitomce, jak civí vyjukaně za zadkem našeho nového terénního fára, byl uskutečněný krok opravdovým géniem.

„Dante, ty seš král!” výskla jsem a on se potěšeně usmál. 

„Bez tebe bych to nedal, slečno diplomatko,” zasmál se a kroutil hlavou. Vyprskla jsem smíchy a poposedla si na oprýskané kožené sedačce. 

Interiér auta byl pěkně zanedbaný a napovídal tomu, že měl vůz už ledacos za sebou. Pokud nám ale mohl poskytnout pohodlnější a rychlejší přesun do základny, nemohla jsem si stěžovat. Dokonce jsem si přivykla i na ten marihuanový odér, zatuchlý pot a umazaná okna.

„Stejně je hustý, žes moji Bitvu armád pochopil,” pronesla jsem skoro ohromeně v doznívajícím rozveselení. Pravdou bylo, že jsem jeho telepatii moc nadějí nedávala.

„Nejdřív jsem si myslel, že už ti z toho celýho slušně mrdlo, ale pak jsem si vybavil tu podpásovku s holkama.” Zabubnoval prsty o volant a ušklíbl se. „Seš malej génius, ale bylo to pěkně nebezpečný.” Káravě se na mě podíval a já se potěšeně zaculila. 

Bylo pro nás ode dneška teď na denní bázi si skládat komplimenty? Sakra! Znamenalo to, že jsme přátelé?

Sjela jsem pohledem na jeho ruce na volantu a bolestně zkřivila tvář. Klouby měl natržené a zapatlané od zasychající krve. Většina z toho musela být jeho, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo.

„Bolí to?”

„Ani ne. Na to jsem zvyklej. Noha to odnesla hůř,” uchechtl se odlehčeně a já zpozorněla. 

Naklonila jsem se pod volant a zjistila, že má pravý nárt celý do tmavě ruda. Musel se poranit při tom rychlém výkopu nože.

„Ježiš, vždyť to máš hluboký!” zajíkla jsem se a nasoukala se pod volant ještě víc, abych v tom šeru lépe viděla. Dante si tiše odkašlal, zatímco já si v přítmí prohlížela jeho zraněné chodidlo. Nevypadalo to vůbec hezky.

„No, jdeš na to rychle,” utrousil škádlivě a mně došlo, jak to momentálně asi vypadá. Vynořila jsem se prudce zpoza jeho spodní části těla a zavraždila ho pohledem.

„Ty jsi fakt neskutečnej!” pokroutila jsem hlavou, ale unikl mi pobavený úšklebek. 

Zatrnulo mi v podbřišku, když se mi v tu ránu vybavil obrázek nás dvou u ohniště. Tváře mi vzplanuly a byla jsem ráda, že je dostatečná tma, aby to nezaregistroval. Pořád jsem cítila vliv alkoholu a nedokázala si představit, jak se s ním ve světle a za úplného střízliva dokážu bavit.

„Neděláš mi to zrovna jednoduchý,” povzdechl si. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Vybavil si ten stejný obraz jako já? 

Atmosféra v malém prostoru zhoustla a mnou projela vlna náruživosti. Polkla jsem. Něco mezi námi se tímhle večerem rapidně změnilo.

„No a… ty víš, kam jet? Nechci tě podceňovat, ale vzhledem k tomu, že ještě před chvíli jsme byli oba dva slušně ztřískaný, nedivila bych se, kdyby tě orientační smysl opustil,” zamluvila jsem to a rozevřela naši naprosto nic neříkající mapu.

„No, počítám s tím, že to objedeme okolo lesa a budeme doufat, že narazíme na nějaký značení. Pořád máme dost času, takže třeba potkáme nějaký lidi, kterejch se budeme moct zeptat,” pokrčil rameny a já se podívala na palubní desku, kolik nám zbývá nádrže. 

Bylo tam něco přes půlku. To mohlo vydržet. Možná.

Pohodlně jsem se uvelebila a podívala se znova na Danteho. Vypadal naprosto uvolněně i přes to, že jsme během několika hodin podnikli tolik věcí, co někteří nezažili za celý život. 

Usmála jsem se. Bylo mi fajn. I přesto, že jsem tohle zvláštní dobrodružství zažívala zrovna se svým největším nepřítelem, tak bych neměnila. Přesně po tomhle jsem totiž v Praze toužila. Uniknout z šedého industriálního světa a psychické nepohody. Uniknout z prázdnoty a vyplnit ji. Cítit, že konečně žiju. 

Po dlouhé, opravdu nekonečné, době jsem ten pocit teď měla. A už jsem ho nechtěla ani za nic ztratit.

„Takže odkdy jsou tu i ti… sabotéři?” navázala jsem nezaujatě a prohlédla se v malém zrcátku nad sebou. 

Vypadala jsem jako bych se porvala s hejnem racků. Měla jsem rozcuchané vlasy a pár špinavých šrámů na obličeji, jejichž původ jsem nedokázala ani odhadnout. 

„Kratší dobu než Ham,” začal a pak si hlasitě povzdechl, protože předem tušil, že mi taková odpověď stačit nebude. „Vzhledem k tomu, že většinu života sloužil v americký armádě a měl kurva dobrou pověst a ke všemu ještě tu tragédii v rodině, pomohli mu ve financování tohohle výcviku. Založili i v Saclapea příležitostný zdravotní středisko, kde pracuje Joshua, co tě ošetřoval. 

Na začátku se k Hamově nápadu a realizaci přidalo víc lidí a spolupracoval s Rahoonem a Wastadem; dvěma dalšími bývalými veliteli přibližně v jeho věku. Bylo i daleko víc personálu, co si pamatuju. 

Jenomže Rahoon s Wastadem nejsou tak dobrý lidi jako Ham. Viděli v tom byznys. Chtěli, aby si lidi, co sem jedou, svůj pobyt financovali za těžký prachy a ne jen za to málo, co se platí teď. Armádní zastupitelé byli na straně Hama, kterej to dělal z čistě dobrýho hlediska. Ti dva z toho doslova toužili mít obří organizaci, z níž by tekly prachy, a už nehleděli na Hamovu prvotní myšlenku, že chce pomoct lidem, kteří nejsou zlí, jen nepochopení.

Rahoon s Wastadem chtěli, aby do tábora jezdili i vojáci, co záměrně sabotovali svoje spojence ve válce a vyhnuli se tak vězení. Každej by se radši nějak vyplatil, aby nemusel bejt za mřížema, znáš to. Ale to Ham nechtěl. Chtěl pomáhat dobrým lidem, ne hajzlům, co vědomě ubližovali. 

Takže se pohádali a všichni se nechali zmanipulovat a následovali Rahoona s Wastadem do Saclapea, kde si založili tenhle svůj vlastní tábor, protože tam byla vyhlídka obnosu. Hamovi došlo, že už to není pro dobrou věc a lidem nestačí jen střecha nad hlavou, dobrej pocit a podpora armády.” Dante zavrtěl hlavou a pak zabubnoval odřenými prsty do volantu. Já se mračila a zpracovávala ten nával informací.

„A všichni od nás tohle vědí?”

„Jo. Ham o tom už teď moc nemluví, ale mezi náma se to rozneslo,” pokračoval dál. „Nemá to rád a jede si pořád to svoje, aniž by řešil, co se tam v tom druhým slavným táboře děje. Jeho spojkou je Joshua. Proto vede svůj tábor jen sám. Nikomu nevěří. 

Jenomže se ho snažej odsud vyštípat, protože i když je teď už malá konkurence, pořád tou konkurencí je. Myslím, že jim nahání strach tím, jak je neoblomnej, a navíc má na ně špínu, která by je hodně rychle mohla dostat ke dnu. Ale stojí za ním armáda, takže zneškodnit Hama z cesty jen tak nemůžou.” Vyjeveně jsem tomu celému naslouchala a snažila se dát si dvě a dvě dohromady. 

Cítila jsem víc a víc vděku a spřízněnosti k našemu veliteli. Bylo mi ho líto. Měl to tak těžký s přístupem těch materialistických a zlých zmrdů. Zasloužil si větší oporu a my mu to s Dantem ještě komplikovali. Teď a tady jsem si slibovala, že se budu snažit ze všech sil to Hamovi všechno usnadnit. 

Zatnula jsem pěsti.

„Ale kdo financuje teda sabotéry? Armáda? Když je na straně Hama? Jaktože to vůbec povolí?!” rozčilovala jsem se a Dante se na mě trochu váhavě zadíval. Něco věděl, ale nevypadal na to, že mi hodlá říct úplně všechno.

„Prostě v tom jedou dost špatný lidi, Karin, okay? Natolik špatný, že proti tomu ani armáda nemůže říct slovo. Bůh ví, jestli část jí není dokonce podplacená. Navíc je to na území, do kterýho vůbec nemůže kecat. Když máš kontakty, můžeš si zařídit všechno a všude, věř mi.” 

Zamrazilo mě po jeho důrazném tónu hlasu. Zase měl v očích to jisté pevné varování, které nasadil i tam v lese, než jsme se dali na útěk. Tušila jsem, že se pohybujeme na dost citlivém tématu a že už mi teď prozradil více, než původně nejspíš zamýšlel. 

„Jaký špatný lidi?” zkusila jsem to i tak a tělem se k němu více natočila.

„Lidi, co jdou přes mrtvoly, Karin,” řekl Dante stroze s pohledem přišpendleným na nerovnou cestu před sebou a já přimhouřila oči. 

„To jde snad i armáda, ne?”

„Ty víš jak to myslím.” Podíval se na mě nekompromisně a očima mě přimrazil k sedadlu na znamení, že tady mé otázky už končí.

Jistěže jsem věděla, jak to myslí. A to moc dobře. Nebyla jsem blbá. Věděla jsem, že svět není zahalený jednorožci a sluníčky a že existují režimy, které zbavují lidi veškerých práv. Že je v něm mafie, terorismus, násilníci, psychopati a spoustu dalšího.

Respektovala jsem, že se ptát už nemám. Měla jsem toho upřímně za dnešek dost, i když mě sžírala zvědavost. Bylo možný, že Hamova zablácená sebranka byla ve smrtelným ohrožení? Do prdele, bylo opravdu možný, že jsem byla na bitevním poli a šlo mi fakt o život?

Promnula jsem si čelo. Danteho spravedlnost a jeho řeči mi teď zaplavovaly mysl. Nechtěla jsem ale už nad ničím přemýšlet, jinak by mi z toho bouchla hlava. Za mnou byl až příliš intenzivní den. 

„Seš unavená?” ohlédl se na mě Dante a já kývla. „Klidně se prospi, budu řídit. Pak se můžeme vystřídat.” 

Hrklo ve mně. Už jsem byla zase plná energie a narovnala se.

„To asi nepůjde.”

„Proč?”

„Neumím řídit.”

Dante prudce zabrzdil, až jsem přepadla dopředu a bouchla se o palubní desku do čela. Sykla jsem bolestí a chytla se za hlavu.

„Jeblo ti?” ucedila jsem a zmateně se na něj podívala.

„Neumíš řídit?” zopakoval po mně nevěřícně, jako bych tím snad narušovala samotné desatero. 

„Ne,” houkla jsem nezaujatě a mnula si palici.

„Není ti náhodou jednadvacet, Karin?”

„A co má bejt?!” vyštěkla jsem, protože jsem opravdu nerozuměla, v čem byl takový problém. 

Harmonie a následné filozofování nad existencí v Libérii zase byly v čudu. Pokud mu fakt, že nemám řidičák, přišel tak neuvěřitelný, nedokázala jsem si představit, jak by reagoval na moje neztracené panenství. 

„Co má bejt?! Každej má ve dvaceti řidičák!”

„Každej ne!”

„Dej mi příklad jedinýho člověka, co v tomhle věku řidičák nemá,” vypálil a zabubnoval prsty o volant na znamení, že čeká.

Mlčela jsem. Lidi, s kterými jsem se potkávala v Praze, stejně neznal.

„To se bojíš? Nebo nemáš prachy na kurzy řízení? Nebo… můžeš mi to sakra vysvětlit?” 

Vypadal fakt zaskočeně. Před chvíli mi tu sice povídal o černém tajemství vojenských středisek, ale můj neexistující průkaz byl očividně daleko víc šokující.

„Nikdy jsem ho nepotřebovala,” vysvětlila jsem s rozhozenýma rukama a doufala, že s tím remcáním už přestane.

„Co kdyby se mi něco stalo a musela si to odřídit, aby sis zachránila prdel? Bože, ty jsi tak nezodpovědná!” vypálil a já otevřela ústa v šoku. Prosím?

„Jenom proto, že neodpovídám tvejm běžnejm standardům člověka, neznamená, že jsem nezodpovědná. Naopak zodpovědná jsem, protože kvůli slavnejm řidičům umírá víc lidí, než v jakýmkoliv jiným dopravním prostředku!” vyjela jsem podrážděně. „A už jeď, než nás doženou ty čtyři!” nařídila jsem mu a se založenýma rukama na prsou se zahrabala do sedačky. Bože, ten mě zas nasral.

„Pokud tě někdy já něco naučím, bude to řízení. Protože to, milá drahá, budeš v životě potřebovat,” řekl razantně, jak kdyby byl můj fotr, a já párkrát zamrkala. „Začal bych hned, ale momentálně se ještě musíme nějak dopravit do základny. Tam to auto můžeš klidně zdemolovat,” usmál se potěšeně svému „vtipu” a já ho plácla po rameni. Začal se smát ještě víc a zaklonil na moment hlavu.

„To je výborný. Prej neumím řídit,” chechtal se mi bezostyšně dalších pár minut a já už začala plánovat, jak se pana génia při zpáteční cestě zase zbavit. 

„Víš, co? Já jdu fakt radši spát. Každá noční můra je lepší než ty,” zpražila jsem ho a skulila se na sedačce do klubíčka. Dante se ještě tiše pochechtával. „To snad uvažuješ, že si mě vezmeš, když ti tak záleží na tom, že nesplňuju prototyp perfektní polovičky?” vypadlo ze mě sarkasticky a hned jsem se za to, jak to vyznělo, proklínala. Dante pomalu otočil hlavu směrem ke mně a očima se mu prohnala malá známka dotčení.

„Prosím?”

Zachumlala jsem se urychleně do svých paží a co nejdál se od něj odsunula.

„Nic. Dobrou!”

…

Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že stojíme. Auto nám překrývaly větve stromů na kraji cesty u koryta silnice. Slunce už zase pálilo a bylo mi horko. Otočila jsem se na Danteho. Se zakloněnou hlavou chrněl. Nedivila jsem se mu. Nejspíš řídil celou noc.

Vykoukla jsem z okna, ale nedokázala jsem identifikovat místo, kde jsme se nacházeli. Byli jsme schovaní pod alejí stromů a za námi se až někde v dálce ztrácela rozpálená silnice. Pusto. Nedivila bych se, kdyby jako v každém druhém westernu přelítla přes cestu ještě pro zvýšení dramatičnosti koule slámy.

Nechala jsem Danteho spát, ale musela jsem otevřít dveře. Nedalo se tu v tom malém prostoru dýchat a obávala jsem se přehřátí. Dante vypadal pěkně zpoceně. Ještě se mi tu uvaří zaživa. 

Otevřela jsem dveře a vyvalil se na mě v kontrastu s vysokými stupni v autě, chladný vzduch. Šťastně jsem vydechla. Pak jsem auto s cupitáním obešla. Držela jsem se jen na zastíněných místech, abych si nespálila chodidla, a otevřela i Dantemu. Teklo z něj, jak kdyby ho zavřeli do papiňáku. Divila jsem se, že ho to ta sauna taky nevzbudila. Musel mít fakt tvrdý spánek, když setrvával furt ve stejné pozici.

Protáhla jsem se a zívla. Přemýšlela jsem, co budu dělat, do té doby než se pán uráčí vstát. Mohla jsem nám sehnat něco k pití, ale pořád jsem neměla důvěru v tom ho tu jen tak nechat. Přeci jen jsme se úplně neusmířili a měli jsme svou pověstnou nálepku rivalů. Kdykoliv se mohl sebrat a dojet do základny sám. 

Ta představa mě sevřela uvnitř. Ne, to by neudělal. Nebo?

„Co mám teď jako dělat?” zašeptala jsem a podívala se na něj. Ležel tam jak mrtvola. 

Vrtěla jsem hlavou. Musela jsem počkat, než se probere. Zatím jsem mohla maximálně odpočívat, i když jsem si tolik přála najít zdroj vody a pořádně se napít a umýt. Hlavou mi blesklo, že mám s sebou ty vlhčené ubrousky. 

Otevřela jsem zadní dveře a vytáhla je z batohu. Dveře jsem zase zabouchla a pak přimhouřila oči, protože to byla rána jako prase. Už jsem jen očekávala protestné remcání. 

Ale nic se neozvalo. Podívala jsem se na strnulé dva metry lidského masa. Nemohl přece spát tak tvrdě, ne? Tohle by probralo zaručeně každého.

Něco mi nesedělo. V hrudníku mě píchla úzkost a já se k Danteho tělu pomalu přiblížila.

Fakt ležel jako mrtvola. Hrudník se mu sotva nadzvedal. Shlédla jsem pod volant na jeho zraněnou nohu. Měl ji celou od zaschlé krve. Nemohl přece vykrvácet a ztratit vědomí, ne? Ta rána nebyla přece zase tak hluboká.

Naklonila jsem se k němu a ucho přiložila kousek od jeho úst. Dýchal hodně mělce. Chlap jako on musel zaručeně při spánku chrápat. Nakrčila jsem obočí a poklepala mu na rameno. Nic. 

„Dante, nedělej si prdel,” řekla jsem mírně a poplácala ho lehce po tváři. Byl rozpálenej jak ten asfalt na otevřeným slunci. Ani se nepohnul. Takhle tvrdě snad nespí ani medvědi. Sevřel se mi žaludek. „Dante, vstávej! Seš v pohodě?” mluvila jsem na něj, zatímco jsem ho profackovávala. 

Nevydal žádnej zvuk. Začala jsem panikařit. Pořád jsem opakovala jeho jméno a třesoucími prsty jsem mu nahmatala puls. Tepal hodně mělce.

„Ne, Flemingu, tohle mi nedělej, kurva! Vstaň! Dělej!” křikla jsem už a zalomcovala s ním. Do očí se mi z frustrace nahrnuly slzy. Ani se nepohnul.

„Pane bože, co budu dělat? Co budu dělat?!” vycházelo ze mě v panice. Neměla jsem mobil. Široko daleko tu nebyla pomoc v dohledu. Musela jsem ji ale sehnat. Co když mu zbejvalo jen kousek od nějakýho zkolabování organismu?

Rozhlédla jsem se okolo sebe, jestli nenajdu cokoli, čím bych ho mohla probudit. Široko daleko byly jen větve. Mohla jsem ho majznout klackem a za jiných okolností by mě to i dost lákalo, ale teď tu šlo nejspíš o život, a to jsem nemohla nechat jen tak být. Zajela jsem si prsty do vlasů. 

„Tohle se neděje. Tohle se nesmí dít,” mrmlala jsem a přecházela na místě. Už mi bylo jedno, že budu mít nahá chodidla v ohni. 

Neměla jsem mobil. Ve výhledu žádnou pomoc. Neměla jsem vůbec nic. Jen chlapa v bezvědomí v autě, co vážil metrák.

„Ty se musíš probrat, Dante. Musíš,” vrtěla jsem hlavou a okamžitě se opřela kolenem o kraj jeho sedačky. Přehoupla jsem se, takže jsem mu ve výsledku pomalu spočívala zase na klíně. Snažila jsem se nahmatat páčku, která by mu sedačku sklopila víc dozadu. „Musíš, protože já bez tebe nepřežiju a protože tě nemůžu vidět umřít. A už vůbec ne takhle zbaběle,” mlela jsem dál, zatímco jsem šátrala za sedadlem. Bylo mi horko, špatně a kdyby mě někdo v téhle pozici viděl, myslel by si, že jsem nekrofil, když se tu válím po polomrtvým tělu. 

Cítila jsem, jak se mi slzy hrnou už po tvářích. S takhle stresující situací jsem nepočítala. V životě by mě nenapadlo, že může mít Dante tak jednoduše na kahánku.

„Nemůžeš umřít. Nemůžeš,” blekotala jsem a konečně stáhla páčku. Opěra se svezla až na zadní sedadlo a já se na Danteho svalila. Pokud nebyl mrtvej do téhle doby, tak teď jsem mu zaručeně vzala poslední zbytky dechu.

S velkou obtížností jsem ji dala do přiměřené polohy, aby mohl lépe dýchat a já se dostala k volantu. Nemohla jsem ho přesunout. Na to jsem si netroufla. Byl těžký a s mou šikovností by skončil rozpláclý na silnici. Vklínila jsem se mu tedy mezi nohy a přibouchla dveře a stáhla okýnka.

„Tak jo. Nemáme asi jinou možnost. Řidičák sice nemám, ale za volantem už jsem seděla,” vydechla jsem a nastartovala. To mi šlo. To jsem si pamatovala. Třásla jsem se jak humr před vhozením do kastrolu s vroucí vodou, ale musela jsem přece jen nějak zabojovat. „Dneska chcípneme buď oba dva nebo nikdo. Je to padesát na padesát. Ale pojít tě nenechám,” pokračovala jsem a šlápla na plyn. Jela jsem. Já řídila auto. Panebože! Nic nebezpečnějšího jsem snad ještě nikdy nedělala, a to jsem za sebou měla dost extrémních zkušeností.

„Tak jo, to jde. Jedeme sice rychlostí hovnocucu, ale aspoň jedeme,” pokračovala jsem v drmolení, protože mi to pomáhalo se aspoň mírně uklidnit. „Nemůžu uvěřit, že zachraňuju život zrovna tobě. Nechápej mě špatně, ale nejsme zrovna skvělí kamarádi,” uchechtla jsem se a otřela si zaslzené tváře. Do auta konečně začal pronikat vítr a já vydechla. Nešlo mi jet moc rovně. Měla jsem jediný štěstí, že vozovka byla prázdná, poněvadž jsem svou obloukovou jízdou zabírala celou plochu. „ale nemůžu tě vidět umřít. Nemůžu. Ne takhle potupně, to se k tobě nehodí. Pokud tě někdo zabije, budu to já sama. Ne infarkt, nebo čím si to kurva právě procházíš!” Sevřela jsem volant a vzlykla. Na moment jsem stáhla pohled z cesty a málem to napálila do stromu. Rychlé reflexy mě naštěstí zachránily. 

„Kurva, do prdele, do čeho jsem se to navezla! Co tady dělám? Proč zrovna já? Pomozte mi někdo z týhle magořiny, nebo-”

Dante si za mnou odkašlal. Ztuhla jsem a ohlédla se za sebe. Koukal na mě jiskřivýma šedýma očima a pobaveně se usmíval.

„Takže ty beze mě nepřežiješ, jo?” ušklíbl se hravě, ale to já už viděla rudě. Okamžitě jsem pustila volant a začala ho mlátit.

„Ty debile zkurvenej! Sráči. Hajzle. Zabiju tě!” prskala jsem a třískala ho, zatímco z něj vycházely skřeky, jak se smál a bránil zároveň. „Tohle je podle tebe jako vtipný, ty koní sračko?!” Fackovala jsem ho o to víc, když mu unikal skrz moje rány jeho otravný smích. 

„Koní sračko?” kuckal, ale já ho mlátila dál. Ve vší té ráží jsem ani nekontrolovala, co ze mě vychází. „Říkal jsem, že tě naučím řídit!” obhajoval se s rukama před obličejem a já supěla. 

Auto se v tu ránu zhouplo a až v ten moment mi došlo, že stále jedeme. Dante urychleně popadl volant a stočil ho těsně před tím, než jsme zahučeli do příkopu. 

Nahlas jsme vydechovali a oba zpracovávali, co se tu během těch několika minut událo. Když jsem se konečně zklidnila, obrátila jsem pohled na toho kreténa, který byl na mě pořád natisknutý, jak krví přecucané upocené klíště. Díval se na mě furt rozjařeně, jak kdyby to byl snad zábavný koníček předstírat v krizi mrtvého a způsobit mně samotné panický záchvat.

„Nemůžeš beze mě žít, Karin. A po tomhle se mi to jen potvrdilo,” neodpustil si ještě úsměšně a já zavrčela a začalo ho fyzicky napadat znovu.

„To. Víš. Že. Můžu. Debile! Protože. Tě. Právě. Zabiju! Zničím! Sráči! Přejedu. Tě!”

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST