ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Cestou za hledáním zdroje vody, a zároveň zpětnou cestou do základny, jsme převážně mlčeli.

Já byla uražená a taky trochu zostuzená. Nesnášela jsem ho za to, že ve mně probudil mou starostlivost a strhl ze mě nedobrovolně mou nezávislou masku. Doufala jsem, že spadne z výšky svého ega a rozplácne se na zemi. 

Nevypadal ale na to, že by ho to nějak trápilo. O to víc jsem s ním odmítala diskutovat. 

„No tak, Karin. Nedělej!” prolomil ticho s malou stopou uchechtnutí, ale já neodpoutávala svůj vražedný pohled zabodnutý do cesty před námi. Ruce jsem měla zalomené na prsou, abych tak zpečetila, že si dveře ke mně zase zavřel. „Byl to vtípek. Chtěl jsem vidět, jak daleko si schopna dojít. Potvrdil jsem si, že máš kuráž. Ber to tak, že si obstála v další zkoušce přežití!” přesvědčoval mě, ale já neodpovídala. Jeho nadřazené kecy mě nezajímaly. Hodlala jsem být tvrdohlavá klidně zbytek cesty.

Brečela jsem kvůli němu! Myslela jsem, že jsme už za jedno, a on mě přesto rozbrečel!

Cítila jsem na sobě jeho pohled. Jen, ať se snaží pitomec! Jen, ať se cítí stejně potupně!

„Abys věděla, taky bych bez tebe asi nepřežil,” pokoušel se mi zvednout náladu a já přimhouřila oči a na moment se na něj zadívala. 

Zase si mě zkoušel namotat na tom svém stupidním lanku manipulace, nebo to myslel vážně?

„No fakt. Dodáváš mi motivaci,” pokračoval a nejistě se zavrtěl. Já furt mlčela a zírala na něj, abych v něm probudila ještě víc choulostivosti a aby se nakonec musel plazit s prosíkem na zemi. „Nečekal bych, že to řeknu, ale jsem rád, že nás Sir Ham nechal přežívat zrovna spolu. Seš totiž natolik velkej cvok, že se s tebou nemusím bát,” zasmál se a pak ode mě odpoutal pohled a ztichl. Díval se moment na silnici a ohryzek se mu při polknutí zhoupl. 

Furt jsem nereagovala. Bavilo mě, kam se to celé ubírá. Chtěla jsem vidět, kam je až schopný zajít, abych se nad ním slitovala.

„Víš, jak to myslím. Prostě… se chápeme. Nějak. I když jsme na sebe doteďka hlavně štěkali a tak podobně. Stejně…,” zase polkl. „stejně si pak dokážeme důvěřovat. Já ti důvěřuju,” obrátil se na mě a pohled měl krapet sklíčený, jako by mu vážně záleželo na tom, aby se to mezi námi nevrátilo do starých kolejí. Já povolila zkroucené obočí, protože takový přístup jsem nečekala. „a vím, že ty mně taky, i když to nikdy nepřiznáš a i když jsem to touhle volovinou trochu zase narušil. Ale tímhle naším přežíváním, tímhle zkurveným výletem, kterej nejdřív působil jako další pochod smrti, se něco změnilo, Karin,” opět odpoutal pohled a opět polkl. „a nemyslím jen to, že jsem tě málem oprcal v lese.” Stiskl volant silněji a já zrudla. Musel to říct takhle nahlas? 

Taky jsem polkla a promnula si horké tváře.

„Já vím,” hlesla jsem konečně. „i přesto, že jsem tě viděla obšťastňovat rovnou dvě holky najednou a tvoje pověst je očividná, kupodivu tvým slovům věřím.” Prohrábla jsem si vlasy a podívala se na něj ve stejný moment jako on na mě. „Už žádný debilní hraní na mrtvoly, Dante, protože máš pravdu,” kývla jsem. „tímhle celým se dost věcí změnilo.” 

Malinko jsem zvedla koutky rtu nahoru a on se s menším výdechem pousmál. Bylo znatelné, že se mu ulevilo. Možná, kdybych ho trápila ještě o chvíli dýl, fakt by se na té zemi plazil. Nebyla jsem ale nelida a udělala jsem sama dost chyb. Navíc mě už unavovalo v něm vidět jen nepřítele.

Zbytek cesty jsme jeli už v příjemném tichu a zpracovávali ten enormní pokrok, který Sir Ham nejspíš ani v nejmenším nečekal.

…

Do základny jsme dorazili už v neděli na večer, když se pomalu začínalo stmívat. Vyprahlí, polomrtví, ale smíření. Když jsme vjížděli zablácenou cestou ke dvoru, vítězně jsme se smáli na celé kolo. Kdyby mi někdo pár týdnů zpátky řekl, že se budu radovat z toho, že jsem dorazila právě do téhle barabizny, k bandě oprsklých chlapů a dvěma primadonským kuchařkám, asi bych se jim z plna hrdla vysmála do ksichtu. Ale byla to pravda. Byla jsem šťastná, že jsem se vrátila domů.

Mužstvo a Sir Ham po zaslechnutí motoru okamžitě vyběhli na dvůr a jejich výrazy byly k nezaplacení. Čekali nás zaručeně až zítra a pěšky, ale my s Dantem nebyli přece amatéři. 

„Tak jo, Marinellová, jsme tady,” pronesl Dante a zaparkoval uprostřed dvora. „Jdeme na to?”

„Jdeme na to, Flemingu,” ušklíbla jsem se a oba jsme vystoupili z kradené káry. Ostatní se k nám rozběhli za hlasitého povyku. Všichni nás začali střídavě objímat a poplácávat. Moc jsem se na ně netiskla. Smrděla jsem, jak kdybych strávila celý víkend natěsnaná v neoprénu v sauně. 

My s Dantem ale stejně čekali jen na jedinou reakci.

Sir Ham se k nám přiblížil pomalým krokem a přimhouřenýma očima si nás oba prohlížel, jestli dobře vidí. Zastavil se; špičky od sebe. Pohled mu spadl na jeep a pak zase na nás. 

„No vida, jste tu s předstihem,” promluvil konečně. Hlas měl klidný. Nepůsobil podrážděně, ale nepřestával mhouřit oči, jak kdyby nás z něčeho podezíral. „Otázka ovšem je, jestli to celé mělo pro vás nějaký význam, hm?” 

S Dantem jsme si vyměnili pohledy a první, co mi probliklo hlavou, byla scéna u ohniště a moje vzdychání. Zaplanulo ve mně a Dante vypadal, že se snaží potutelně nezasmát. Tak TOHLE jsme mu rozhodně říct nemohli.

„Mělo,” hlesl pouze a já se zadívala do země. Držela jsem se zuby nehty, abych na sobě nedala nic znát.

„Jo,” odsouhlasila jsem jednoduše, ale protože se mi zdálo, že tím je to celé ještě podezřelejší, pokračovala jsem: „s Dantem jsme si toho hodně vyříkali. Zjistila jsem, že umí lovit ryby a spoustu dalšího,” Dante zakašlal a já ho plácla. Sir Ham povytáhl zaujatě obočí, ale nenechala jsem ho raději promluvit. „například nám zachránil prdel před bandou sabotérů, kteří nás napadli, a pak nám právě díky němu byli nuceni vydat svoje auto.” Podívala jsem se na Danteho, který se vděčně pousmál. Sir Ham ovšem nasadil velmi starostlivý výraz a mužstvo si začalo špitat.

„Sabotéři?” zopakoval zachmuřeně a znovu si auto prohlédl. „Kolik jich bylo?”

„Čtyři. Dante to chtěl vyřešit pěstmi jako chlap s chlapem, ale vytáhli na něj nůž,” bránila jsem ho dál, kdyby se náhodou Sir Ham rozhodl moralizovat. Působil ale spíš naštvaně na jinou stranu mého příběhu.

„No a právě díky Karin, která odvedla pozornost, jsem měl proti nim větší šanci. Zachránili jsme si prdel navzájem,” promluvil i Dante a mně se po těle rozlilo příjemné teplo. 

Všichni na nás koukali s otevřenými ústy. Nikdo asi neočekával takový návrat.

Sir Ham si nás prohlédl a jemně mu zacukaly koutky potěšením. Bůh ví, co se mu odehrávalo v myšlenkách. Pak ovšem svezl pohled na Danteho nohu a zamračil se. Rána i v tom šeru nevypadala moc hezky. Krev zaschla, ale v nártu byla znatelná díra. 

„Zasraný hajzlíci,” ulevil si Sir Ham. „pojď, ošetříme to a řekneš mi víc, Dante. Jsem rád, že jste se vrátili v tomhle rozpoložení. Nejsem na vás naštvanej, naopak, jsem hrdej. Ale kradený auto se nám neobejde bez problémů.” Poplácal Danteho po zádech a popohnal ho dovnitř, zatímco si něco heslovitě pošeptali. Nejspíš ho Dante ujišťoval, že není třeba žádná větší lékařská výpomoc.

Kluci se na mě v tu ránu obrátili se zvědavými pohledy.

„A teď vážně,” začal Karl se zalomenýma rukama na prsou. „jaký to bylo?” Na tváři měl úšklebek a André s Fabiánem se na mě významně podívali skrz řasy. 

Byli jak banda puberťaček, co lační po drbech.

„Tak, jak jsem řekla,” odvětila jsem s pokrčením ramen. Doufala jsem, že mi na čele nevisí drandila-jsem-na-Danteho-péru. 

„No to určitě. Nám to můžeš říct. Jak moc se to s Dantem nedalo přežít, Karin?” zeptal se André a já tenhle výslech rázem pochopila. Oddechla jsem si. Mysleli si, že jsme to před Sirem Hamem celý jen uhráli, aby nám dal pokoj. 

Zasmála jsem se a rozešla se k budově, abych se konečně mohla umýt. 

„No fakt, vykomunikovali jsme si to. V první části jsem ho teda chtěla zabít, stejně jako Hama, ale pak jsem našla ten váš dárek a vlastně jsme si dost… porozuměli,” vysvětlovala jsem a snažila se prozradit co nejméně, aby neměli podezření. Vzalo by mi hrdost, kdyby přišli na to, že jsem se svému úhlavnímu nepříteli podvolila kvůli neukojenému lididu. 

„Porozuměli?“ zopakoval André v mém závěsu a já jen kývla. Ostatní se nijak moc nevyjadřovali, jen Moe se potutelně usmíval. Vyslala jsem k němu tázavý pohled a on zavrtěl hlavou, kterou následně sklopil. 

Možná jsem radši nechtěla vědět, co si myslí. Jeho intuice byla nebezpečně trefná. Pokud mě někdo z naší party dokázal přečíst, byl to právě on.

Vyrazila jsem rychlou chůzí od kluků, jakmile jsme vstoupili do základny, aby neměli šanci se dotazovat dál. Zapadla jsem do svého pokoje a opřela se o plechová vrata. Vydýchávala jsem se. Nebo jsem spíš vydýchávala to všechno, co se stačilo během těch necelých dvou dnů odehrát. 

Netušila jsem, že dvacet čtyři hodin může být tak intenzivních a dlouhých, dokud jsem se nedostala sem do Libérie. Jen tady člověk neměl šanci rychle zestárnout.

Naložila jsem se do vany i s kartáčkem v puse a drhla se, aby ze mě byla zase voňavá Karin, z které i ve vojenském na dálku sálá ženskost. Hlavou se mi opět promítl obraz, jak vzdychám Dantemu do ucha a zapulzovalo mi v klíně. Chytla jsem se za mokré vlasy a zajíkla se.

„Pane bože, tohle ne. Ne. Ne,“ drmolila jsem. 

Nesmělo se to opakovat. Sice jsme si svoje spory urovnaly. Jakž takž. Ale nemohla jsem dovolit, aby nade mnou vyhrál ve hře života. Stačilo, že mě už pomalu doháněl ve hře na týmy. Možná jsem mu důvěřovala v určitých ohledech, ale rozhodně ne v nějakém situationshipu, co jsme si tu začínali pomalu a jistě budovat.

Zhrozila jsem se, když jsem si představila, že bych se stala jeho náhradou za kuchařky. ANI OMYLEM! Sice viděl moje jizvy. Sice jsme se tak trochu otevřeli sobě navzájem. Sice mě k mojí vlastní hrůze vzrušoval víc, než kdokoliv, koho jsem potkala před ním, ale byl to stále Dante, který mě nejenže vytáčel, ale překazila jsem mu sex v přímém přenosu!

„Strhám z tebe to debilní pyžamo, rozkročím ti nohy a vylízám tě…“

A dost! Okamžitě jsem celá rudá vyskočila z vany, až jsem se málem přerazila o její hranu a svalila se na kachličky. Jen tak tak jsem našla zpátky balanc a vydechla vzduch z plic. Tohle všechno se začínalo prudce vymykat kontrole, a to jsme se právě vrátili. A já potřebovala kontrolu. 

Byla jsem sice umělec s volnou vstupenku do blázince, ale nic to neměnilo na tom, že co se týkalo mužů, měla jsem jasně předem dáno, jak s nimi vymetu. S Dantem mi to vycházelo, dokud se nezačal chovat mimo můj stanovený plán.

Došla jsem do pokoje a chvíli s ručníkem kolem těla přecházela na místě. Byla jsem zmatená, naštvaná, nerozhodná a ke všemu ještě nadržená. Mohla jsem tu kdákat o nezávislosti a zamítat si překračování určitých hranic, ale nic to neměnilo na tom, že jsem si ze všeho nejvíc přála, aby Dante rozevřel dveře, napochodoval ke mně a udělal přesně to, co mi šeptal u ohniště.

„Krucinál,“ zasyčela jsem a podívala se na svůj odraz v zrcadle v rohu. Rozcuchané mokré vlasy a divoký pohled.

Nepotřebovala jsem Danteho. Měla jsem sebe. Mohla jsem si to udělat teď a tady. 

Sedla jsem si na židli u zrcadla a zajela pod ručník. Okamžitě mi v klíně začalo žhnout a já jemně vydechla. V mysli už jsem zase měla obraz u ohniště a až příliš živě cítila Danteho doteky. Najednou mi to bylo všechno jedno. Bylo mi jedno, že mě vzrušuje právě on. Zaplavil mě podobný pocit, když jsem měla skoro dvojku v krvi a on mě líbal. I tam mi to bylo fuk. 

Dívala jsem se na svůj odraz a oči se mi leskly. Tváře jsem měla narudlé a tělo mi příjemně vibrovalo. Tušila jsem, že až se udělám, budu se pěkně stydět, ale momentálně mi to bylo zase jenom u zadku.

„Karin?” zahřměl Dante z chodby a nato vrazil přímo do mého pokoje. Bez varování, bez klepání a naprosto bez problémů, protože jsem zapomněla zamknout. 

Okamžitě jsem vyskočila ze židle s ručníkem pevně přimknutým k tělu a s pusou do O na něj čučela. Podíval se nejprve na židli a pak zase na mě s nepředstíraným šokem.

„Klepat!” vyšlo ze mě jen přidušeně s očima vytřeštěnýma. Oba jsme stáli ztuhlí v té samé pozici a zírali na sebe, jak kdybychom právě zjistili, že jsme příbuzní. 

„Přišel jsem ti říct, že nás volá Ham k sobě do kanclu,” vypravil ze sebe pomalu a podrbal se v čerstvě umytých vlasech. Taky byl ve sprše. Ale určitě nemasturboval. To jenom já si to musela udělat BEZ ZAMKNUTÝCH DVEŘÍ. 

„Tys tady-”

„Sklapni! Nic neříkej! Prosím. Hned přijdu. Konec!” sypala jsem heslovitě a rukou ho popoháněla pryč. Unikl mu pobavený úšklebek, zatímco líně couval zase zpátky.

„Bylo to-”

„Běž!” přerušila jsem ho zase celá rudá a on se ke všemu drze uchechtl. Víc poníženě už jsem se cítit nemohla. Tohle byl na žebříčku mých trapasů jasný výherce.

Dante došel ke dveřím a sáhl po klice, zatímco já přešlapovala furt na stejném místě. 

„Doufám, že si při tom myslela na mě,” neodpustil si a vypálil ze dveří dřív, než ho stačil trefit polštář, ke kterému jsem v tom okamžení přiskočila a mrštila ho přes celou místnost. Nasupeně jsem za Dantem zabouchla a zamkla. 

No, teď je ti to fakt platný, Karin. Teď jo…

…

Oblečená a pořád nadržená jsem kráčela ze schodů. Absolutně jsem teď Danteho nechtěla v tomhle stavu a po tom, co mě přepadl přímo v pokoji, vidět. Ale neodvažovala jsem se neposlouchat Hamovy rozkazy. Párkrát jsem si cestou dolů profackovala obličej, abych se vzpamatovala a byla schopna se udržet v roli té Karin, která by se Danteho v životě nedotkla. 

Dante seděl už v koženém křesle před pracovním stolem velitele, který cosi zapisoval do ožvýkaných stránek starého notesu. Pozdravila jsem a rozhlédla se po útulné místnosti. Ze skříněk trčely papíry, dvě malé knihovny přetékaly válečnou tématikou a sešity a staré zaprášené nástěnky na stěnách byly přeplněné mapami, odznaky a dalšími cenami, které si Sir Ham za svůj život nejspíš vysloužil. 

Sedla jsem si do druhého křesla vedle Danteho a okamžitě mi do nosu narazil starý zatuchlý nábytek. Dante si podpíral bradu dvěma prsty a malinko se usmál, aniž by na mě pohlédl.

Zmetek! Přesně jsem věděla, co se mu honí hlavou.

„Tak, mládeži, jen jsem vám chtěl takhle oběma poděkovat, že jste se nezabili,” začal Sir Ham a zavřel notes. „Upřímně jsem si při návratu sem nadával, že jsem nejspíš udělal tu největší blbost ve svým životě, když jsem zrovna vás dva nechal o samotě v lese, ale… stará taktika se přesto zase osvědčila.” Spokojeně si propletl prsty na stole a usmál se na nás. 

My si s Dantem vyměnili jen zběžné pohledy. 

„Ovšem máme tu větší problém, a to jsou sabotéři, a jak už dobře víš, Karin, další tábor v Saclapea,” povzdechl si Sir Ham a zavrtěl hlavou. „Přes noc si promyslím plán a ráno vám dám všem vědět, jaké budou následující kroky. Jsem si jist, že se to neobejde bez potíží, kterým jsem se chtěl tolik vyhnout.” Promnul si čelo a já si ho lítostivě prohlížela. 

Kolik starostí nosil tenhle chlap na bedrech. Život nebyl fér. Sir Ham si zasloužil daleko víc po tom všem, čím už si prošel.

„Můžete se na nás spolehnout, že vám budeme oporou,” ozval se k mému překvapení Dante a já přikývla v souhlasu. Velitel se na nás vděčně usmál.

„Vždyť já vím. Sice mě oba serete víc než všichni ti holomci dohromady, ale nikdo mi vás nožem napadat nebude!”

Všichni jsme se zasmáli, protože to byla asi ta nejhezčí věc, kterou nám Sir Ham kdy řekl. 

„Padejte oba na večeři,” vyhnal nás mírně a my s Dantem se zvedli. Courala jsem se za ním ke dveřím se sklopenou hlavou. Modlila jsem se, aby při pochodu do jídelny nepřipomínal tu scénu v mém pokoji.

Chvíli jsme šli mlčky a pak se za mnou Dante ohlédnul.

„K večeři jsou párky,” oznámil mi a pak se otočil zase s tím svým posměškem. Zatnula jsem čelist a převrátila oči. 

„A co jako?”

„No… já jen, aby to v tobě nevyvolávalo nějaký smíšený pocity, víš,” pokračoval, jak dvanáctiletý kluk ze základy svým debilním humorem. „mám starost, chápeš.”

„Jen proto, že jsem se ti třela o tvůj párek, neznamená, že si ten k večeři okamžitě strčím mezi nohy,” vyštěkla jsem příliš rychle bez rozmýšlení a Dante se zastavil. 

Obrátil se na mě s ohromeným pohledem a já s plácnutím do čela zavrčela. Obešla jsem ho a rychlým krokem vystartovala k jídelně. 

„Počkej, já to nemyslel nijak zle,” dohnal mě. „jen jsem myslel-”

„Co?” přerušila jsem ho. Byli jsme kousek od vchodu do jídelny a doléhal k nám rámus kluků. Namířila jsem prstem k Dantemu. „Ne, počkej, neodpovídej! Je mi to totiž úplně jasný. Měla jsem tušit, že to použiješ celý proti mně!” Prstem a pomalými kroky jsem ho dotlačila až ke stěně, o kterou narazil. Tvářil se vyjukaně, jak kdyby mu opravdu bylo dvanáct.

„Ne, jen jsem doufal, že už se mezi námi uvolnily bariéry nemístnýho humoru. Nemusíš to hned obra-”

„Ono je docela těžký u tebe rozpoznat, jestli to není další nějaká hra. Další součást parádního Danteho plánu. Nedivila bych se, kdybys teď vběhl do jídelny a všem roztroubil, že ses málem dostal Karin Marinellový do kalhotek!” Konec už jsem syčela, abych to neroztroubila náhodou sama, a prst mu zabodla doprostřed hrudníku. 

Dante zpupně zafuněl.

„To už jsem mohl udělat v moment, co jsme vystoupili z toho auta! Proč seš pořád tak nedůvěřivá?!” rozhodil rukama a taky už syčel.

„Možná proto, že jsem to byla já, kdo tě nachytal, jak nakládáš kuchařky!” prskla jsem a Dante se rázem široce usmál.

„Ty žárlíš,” konstatoval a ruce si založil na prsou. Já k němu vyslala nevěřícnou grimasu, jestli to myslí opravdu vážně.

„Prosím?” 

„No jasně. Už to chápu od úplnýho začátku. Nechtěla sis se mnou nic takovýho začínat, protože si myslíš, že seš jedna z mejch trofejí. Myslíš si, že ti udělám úplně to stejný, co jim, a že to využiju pro svoji výhru,” usmíval se vítězně. Musela jsem v duchu přiznat, že to samozřejmě moje obavy trochu byly. Nechtěla jsem, aby nade mnou vyhrál jen proto, že jsem nedokázala nechat nohy u sebe. „a žárlíš, protože víš, že mě ženská společnost vyhledává.” Nemohla jsem uvěřit, že ale tohle je jeho mysl schopna vyplodit. Ten jeho samolibý úšklebek, ta jeho domýšlivost, ten jeho narcismus, mi otevíraly kudlu v kapse.

Takhle. Teda. Ne.

„Tak hele, frajere,” přimáčkla jsem ho na stěnu ještě víc a on ze sebe vydral udivený pazvuk. Dlaň jsem mu položila nad podbřišek a zlověstně se usmála. „měl by ses trochu uklidnit a shodit ego, protože nejseš první ani poslední hezoun, co se kolem mě motá. Tuhle hru můžeme zas a jenom hrát oba dva, protože já nejsem žádná naivní pipina, co bude pak potají brečet v posteli, že ses díval na jinou,” sjela jsem mu rukou na rozkrok a zmáčkla. Dantemu se zadrhl dech. Kdokoliv mohl vyjít z jídelny a tuhle scénu viděl, ale momentálně mi to bylo fakt jedno. „takže ne, nežárlím, Dante. Jen budu hrát tehdy, kdy uvidím hráče v tobě. Stačí mi jen,” zmáčkla jsem ho jemně znovu a on vydechl. Zorničky měl rozšířené a dole byl tvrdý jak skála. „tohle a už tak moc navrch nemáš, nemám pravdu?” zašeptala jsem mu jen kousek od rtů, zatímco jsem ho masírovala. „Asi si na moment zapomněl, že jsem Karin,” stiskla jsem ho ještě silněji a vydechla mu na krk. Dante polkl a jemně zavrčel. „Já si nenechávám líbit jen tak něco, comprende?” Kousla jsem ho lehce do krku a naposledy ho pohladila po tvrdé délce. Pak jsem se sebevědomě usmála, tak jako se usmíval ještě on před chvílí, a se vzdušným polibkem ho tam nechala stát, zatímco jsem si vykračovala do jídelny.

Chce si hrát?

Budeme si hrát.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST