ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Bylo tu další pondělní ráno a začínal tím pádem můj třetí týden v Libérii. Pocitově to byl tedy spíš třetí rok, ale to bych nikomu za hranicemi základny nebyla schopna logicky vysvětlit. 

Už když jsem vybíhala z budovy k lajně seřazujících se kluků, jsem v atmosféře pocítila, že je něco jinak. Intuice nelhala v moment, kdy před nás po klidné protahovací rozcvičce, předstoupil Sir Ham se sbalenou taškou přes rameno. Něco se mělo dít a jeho vyzývavý pohled mluvil za vše.

„Mládeži, přemýšlel jsem celou noc nad tím, jak se vypořádat s kradeným autem sabotérů. Většina z vás ví, o koho se jedná a jaké problémy jsme si s nimi už zakusili,” začal Sir Ham přísně, ale v hlase se mu stále odrážela starost. „Pravdou je, že jsou jako vši a zbavit se jich snadno jen tak nepůjde. Napadnutím Danteho a Karin vydali opět signál, že nás odsud chtějí vystrnadit,” kluci začali protestně špitat, ale Sir Ham je pouhým mávnutím ruky utišil. „ale to se nestane. Pojedu teď na pár dní do Saclapea vyjednávat a vyzjistit, jak se situace má. Čeká tam na mě Joshua a spojím se i s armádou, pokud by byl opravdu velký problém,” oznámil nám a já s podivem vykulila oči. 

Plán to byl sice skvělý, ale kdo nás bude hlídat? Jsme přeci nevycválaná banda bídných prasečích ksichtů, jak nás podobnými přezdívkami sám Sir Ham nazýval.

„Dohled a zodpovědnost za vás na dobu, co budu pryč, předávám dvěma nejzkušenějším, co jsou tu nejdéle,” ozval se vzápětí, jak kdyby mi četl myšlenky. „a to vám, Dante a Moe. Chovat se slušně, žádnej průser a jeďte podle programu, co jsem vám přichystal!” Sir Ham vytáhl z tašky desky a namířil je k nim. Dante s Moem, k němu poslušně došli a velitel se podíval významně na Danteho. „Nenech mě litovat, že jsem se takhle rozhodl. Ty víš, proč to dělám,” řekl mu tišeji a on jen letmo kývl. 

Oba se pak s Moem zařadili zpátky do lajny a já protočila očima.

Paráda. Takže teď mohl mít mistr dala-by-sis-můj-párek nade mnou už absolutní nadvládu. 

„Držte se. Budu zpátky, co nevidět,” řekl Sir Ham na závěr a otevřel dveře od auta sabotérů, aby nastoupil. Kluci mu začali tleskat jak v blbým americkým filmu, a já tomu dodala ještě korunu. 

Nevím, co mě to popadlo, ale rozběhla jsem se za ním. Když to zaregistroval, překvapením mu vystřelilo obočí. 

„Ještě něco potřebuješ, Karin?” 

Přikývla jsem a dovolila v sobě konečně odhalit tu ženskou empatii, kterou jsem se ve vojenském a zejména tady snažila, co nejvíce maskovat.

„Dejte na sebe prosím pozor,” sdělila jsem mu tiše a objala ho. Chvíli stál jak topol a já se bála, že mě od sebe odstrčí, ale za chvíli už jsem pocítila, jak mě hrne do své medvědí náruče.

Pak se na mě krapet dojatě usmál, pokusil se nasadit neúspěšně opět svůj přísný pohled, a odjel. Smutně jsem se dívala za odjíždějícím autem, jako by se snad už neměl vrátit. Bylo mi jedno, že by mě kluci nazývali citlivkou. Viděla jsem, jak moc dokáží být sabotéři agresivní. Nepodceňovala jsme jeho síly, ale bála jsem se o něj. 

Moe ke mně došel a objal mě chlácholivě okolo ramen.

„On to zvládne, Karin. Je to přece Sir Ham,” ujistil mě s uchechtnutím, avšak bez stopy odsouzení. Kývla jsem a objala ho jednou rukou nazpátek.

Dante si za námi odkašlal a pak mě jemně pohladil po rameni, což byl nejspíš šok pro všechny, co tomu přihlíželi. I já se málem zapotácela v ohromení, jelikož jsem si myslela, že je mezi námi atmosféra po včerejším večeru zase na nože.

„Tak pojďte, ať co nejdřív splníme Hamovy úkoly a pak se můžeme v klidu válet,” popohnal nás kupodivu vřele a já se ušklíbla. Možná se z něj nemusel vyklubat úplně nesnesitelnej bachař.

„A taky si pořádně zakalit!” zvolal Felix a Fabián s Andrém okamžitě v souhlasu zahvízdali. 

„To taky,” povzdechl si zavrtěním hlavou Dante a podíval se na desky ve své ruce. „ale nejdřív musíme uklidit celou budovu a spálit starý harampádí na zadním dvoře. Takže kalit můžeme klidně večer při toxickým táboráku!” zavelel Dante a my zajásali. Každému začal rozdělovat postupně úkoly a já se zmateně podívala na Moa.

„Neměl bys být hlavní organizátor spíš ty? Seš přece starší.” Moe se zasmál a pokrčil rameny.

„Dante je v tomhle lepší. Já jsem ten, co jen zodpovědně dohlíží,” mrkl na mě a šel se s Royem a Minem pustit do úklidu jídelny. Já stála se založenýma rukama na prsou a čekala na pokyny. 

Dante měl teď nade mnou páku se svým postem náhradního velitele. Podezíravě jsem si měřila jeho sklopenou hlavu do papírů a vyčkávala, s čím se mi za moje včerejší divadýlko pomstí.

„Karin, ty umeješ hajzly,” sdělil mi stroze Dante, a když uviděl můj zděšený výraz, rozchechtal se. „dělám si prdel, prosím tě. Půjdeš se mnou umejt sprchy a bazén.”

„S tebou? Proč jsem zase s tebou?” protestovala jsem zamračeně a vyslala k němu jeden nedůvěřivý pohled.

„Protože tě chci mít pod dohledem,” pokrčil rameny a vydal se směrem do budovy bez dalších komentářů.

„To bych možná radši myla ty hajzly,” neodpustila jsem si s lehkým smíchem a Dante mě šťouchl do žeber.

„Jo? Fakt? Klidně můžeš, potvoro,” šťouchal do mě dál a já několikrát až příliš nahlas vypískla a kopla ho za to do zadku.

Když jsme vešli do barabizny, Felix a Jonas už brali smetáky a kýble, aby se postarali o dolní chodbu. 

„Kdo dostal teda za úkol záchody?” šeptla jsem k Dantemu, když jsme zacházeli do sprch. Myslela jsem si, že to svěří právě svým nejlepším kamarádům. 

„Moji oblíbenci přece. Karl, André a Fabián.” Škodolibě se usmál a já překvapením hvízdla. 

Odvážný krok. Pokud s nimi někdy měl šanci utužit vztahy, po tomhle zaručeně všechny zbylé sympatie vyprchaly. 

„Děkovat ti nebudu, aby bylo jasno,” upozornila jsem ho a otevřela skříňku s čistícími prostředky a nářadím v malé šatně. Skříněk tu bylo přesně dvacet a v každé uličce jedna velká železná lavice, jak v klasických šatnách na základce.

Dante se zasmál a natáhl se přese mě po gumových rukavicích a dezinfekčním spreji proti plísni. Do nosu mi narazila jeho chladivá a kořeněná voňavka. Mhmmm, pěkná vůně. Tu jsem ještě neznala. 

Vzpamatovala jsem se z fetování Dantovy esence, chmátla po mycích přípravcích a s povzdechem se podívala na dvě kachličkové prostorné výklenky oddělené stěnou. Každý výklenek měl deset sprchových hlavic zavěšených na stěně. 

Asi takhle nějak jsem si sprchy představovala ve vězení. Byla jsem vděčná za svou soukromou vanu.

Popadla jsem ještě kbelík a mop a pustila se do výklenku více vpravo. Do nosu mi narážela vlhkost a chlor. Nic omamného, ale aspoň mi to nezpůsobovalo v těle emoční rozruch.

„Hele,” protrhla jsem chvilkové ticho, když už jsem leštila malým hadříkem kohoutky. „je tady taky nebezpečný shýbat se pro mejdlo?” nadhodila jsem posměšně a Dante se uchechtl.

„Bezpečnější než v lochu, věř mi.” 

Protáhla jsem údivem obličej.

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?”

Na moment se odmlčel a já ustala v práci.

„Nikdy mě naštěstí nezatkli,” odpověděl konečně a hlas se mu zachvěl pobavením. „ale znám pár lidí, co tomu nevyvázli.”

Zaujatě jsem pokračovala v práci, ale nedalo mi to.

„Někdo odsud?”

Dante zase chvíli mlčel.

„Ne. Nikdo odsud. Nejsou tu žádný kriminálníci, ale mezi sabotéry by se našli tací, co by si shýbání pro mejdlo zasloužili.” Poznala jsem i na dálku, že se ušklíbl.

„Takže… tam venku někoho takovýho znáš, jo?” zkoušela jsem to dál a byla jsem si jistá, že nevěřícně zavrtěl hlavou nad mojí přílišnou zvědavostí.

Delší odmlka než ta předešlá.

„Jo, Karin. Znám dost takových lidí,” odvětil popravdě k mému překvapení a o to víc prohloubil mou zvědavost vyzjistit, proč tu vlastně je a kdo je ve skutečnosti Dante Fleming tam venku. 

„Můžu se tě na něco zeptat?” 

„Nedělala si to doteď?” odvětil sarkasticky a já se zasmála. 

Měl pravdu. Vyslýchala jsem ho jako zkurvenej fízl.

„Řekneš mi někdy, proč tu skutečně jsi?” 

Dante mlčel. Zase. Dokonce na chvíli ustal i v práci. Konverzace mezi námi plynula rychlostí tekoucí smůly na rovině.

„A řekneš mi to někdy ty?” zareagoval nakonec a tentokrát jsem se odmlčela já. 

Zachmuřila jsem se. To bylo fér. Taky jsem nebyla příliš sdílná. Nedokázala jsem si představit, že by o mně kdokoliv tady věděl pravdu. Nedokázala jsem si představit, že by ji věděl zrovna Dante.

„Možná,” vydechla jsem v závěru a pokrčila rameny. 

Bůh ví, co se mohlo stát za další týdny vzhledem k tomu, co už se událo doteď. Moje plány se tu bortily každou minutou.

„Tak teda, možná, i za mě, Karin.”

To mi stačilo. Pak jsem drhla dál a jen si k tomu tiše pobrukovala.

…

Uklidili jsme i okolí bazénu a pak se vrátili k ostatním. Budova zaváněla dezinfekcí a čistotou. Byla to příjemná změna. Dali jsme si pozdní oběd a pak zaslouženou chvíli klidu, než jsme se měli vrhnout na to harampádí, které už na nás čekalo na spálení.

V tučném chumlu jsme si sedli na hlavním dvoře do stínu na beton a někteří z nás pokuřovali s hrnkem kávy.

„Mohli bychom dneska spát pod šírem. Máme žíněnky, karimatky i spacáky,” navrhl Felix a vyfoukl oblak cigaretového kouře. 

„Dobrej nápad,” přitakala jsem v souhlasu a nejkomunikativnější skvadra se mnou. 

Nahlas bych to nepřiznala, ale byla jsem ráda, že jsem jednu noc nemusela usínat úplně sama. Dokonce jsem se nejlépe vyspala v tom autě, když nás Dante vezl zpátky do základny. 

„Ale budem dělat hlídky. Nevěřím, že by se nás teď nikdo nepokoušel naběhnout,” přidal se Dante a svou dokouřenou camelku v sedě zašlápl.

„Myslíš?” zeptal se ho jen heslovitě Moe a oba si vyměnili zvláštní pohledy. 

Ti dva věděli stoprocentně o něco víc než my. Možná právě proto je i Sir Ham pověřil vůdcovstvím. Anebo si předávali na tajňačku signál, že se večer budou muchlovat v Hamově kabinetě. Kdo ví? Variant tu bylo spoustu.

„Ani za nic těm zkurvysynům nevěřím. Při první příležitosti se budou chtít dostat sem, ať Sir Ham bude vyjednávat ve znamení míru sebevíc,” odtušil Dante vzápětí a já mžouravě sledovala jeho řeč těla. 

Vypadal být napjatý. Tvářil se jak hlídací pes, co hodlá naskočit prvního člověka, co se mu přiblíží k boudě. I kdyby to byl jeho vlastní páníček. 

„Já klidně budu s někým hlídat,” přihlásila jsem se dobrovolně, když nastalo ticho, a Dante ke mně očima vyslal okamžitě pochyby.

„Karin, dát tebe na hlídku znamená, že někdo bude muset ještě hlídat tebe,” konstatoval sarkasticky a já protestně rozevřela ústa.

„No dovol! To není pravda!”

„Nezlob se, Karin, ale Dante má pravdu. Bude lepší, když hlídat budou zkušenější. Kdyby se sem, nedej bože, dostali, stačí si tě přehodit přes rameno,” přidal se ke všemu opatrně i Moe a já si uraženě založila ruce na prsou. 

To snad nemysleli vážně! Zase mě jenom podceňovali.

„Máš inteligenci a strategii a seš dost schopná, to jo… Ale proti bandě agresivních čůráků tě nepostavíme. Na to tě máme až moc rádi,” snažil se mě uchlácholit mírně Roy. 

Věděla jsem, že mají pravdu, ale vadilo mi to. Chtěla jsem, aby mě viděli jako sobě rovnou. Ne jako někoho, kdo potřebuje furt dohled.

„Fajn,” řekla jsem pouze, ale v hlase jsem měla znatelnou nespokojenost. „já jen, že jsem nespavec, tak by bylo pro mě jednodušší zůstat vzhůru a třeba vás varovat,” zabrblala jsem a musela jsem při tom znít jak malý dítě.

„Okay,” povzdechl si Dante. „ale máš jedinou možnost. Buď budeš hlídat se mnou, nebo s nikým,” usmál se vítězně a ostatní se zasmáli. 

Všichni, včetně jeho, byli přesvědčení, že tuhle nabídku tuplem odmítnu.

„Platí,” řekla jsem ale se stejně iritujícím úsměvem a spokojeně dopila kávu, zatímco on i hlouček na mě s ohromením zírali. „Už se nemůžu dočkat.”

…

Pomalu se stmívalo a hranice už byla hotová. Museli jsme spálit zbytky starého nábytku, kartóny a zkrátka všechen bordel, co se tu od posledního toxického táboráku stačil nashromáždit. 

Camila s Audrey rozlévaly hrachovou polívku z velkého hrnce do ešusů a každému k ní daly i krajíc chleba. Fabián s Andrém a Felixem už natěšeně nosili flašky s alkoholem a kelímky. Nerozlučná dvojka určitě chtěla chlastem zahnat myšlenky na zahovněné mísy, které museli přes den drhnout.

Karl s Dantem zapálil hranici a Němec mu nevraživými pohledy dával jasně najevo, že mu tu podpásovku dlouho nezapomene. Spolu se Sorenem se ujali role hlavních obstarávačů ohně a my ostatní jsme nanosili žíněnky, staré deky a karimatky, abychom se mohli pohodlně uvelebit. 

Byla tu příjemná atmosféra. Chyběla tomu jen muzika.

„Klavír sem asi nedonesu, promiň, Rijku, ale našel jsem kytaru!” zvolal Moe, když za námi vcházel na dvůr. V ruce držel svůj cajón a v závěsu mu šel Diego s tamburínou. Rijk mávl rukou a z kapsy vytáhl malou foukací harmoniku.

„Chce si někdo zahrát?” zeptal se Moe a nabízel kytaru. Sklopila jsem pohled a doufala, že se někdo ozve. Uměla jsem na ni, ale dlouho jsem nehrála. 

Nikdo se ale nepřihlásil. Moe ji už chtěl opřít o provizorní stolek z palet, kde se rozlévala polévka, ale já ho s povzdechem zarazila. 

„Tak já to zkusím. Ale nic neslibuju. Nesáhla jsem na to pěkně dlouho,” přiznala jsem a polkla. Kluci kolem mě mě povzbudili letmým potleskem a hvízdnutím a Moe mi s úsměvem kytaru podal. Pak si sedl na cajón a vyčkávavě na mě hleděl.

Třesoucími prsty jsem nejprve kytaru naladila a doufala, že mi nebudou hned všichni věnovat plnou pozornost.

„No super, hudební sluch máš, to je dobrej začátek,” zasmál se Moe. „tak co nám zahraješ, Karin? Můžeš, co chceš. My se přidáme.”

„Co chci?”

„Jo.”

„A nevadí, že to bude pomalý?”

„Nejsme zas takoví tvrďáci. Klidně tam hoď ploužák.” Zavrtěla jsem se smíchem hlavou.

„Jo, já jsem třeba dost romantik,” ozval se Felix a popadl Audrey, která vypískla a upustila bochník chleba na zem. Přitáhl si ji do náručí a už ji vedl rovnou bez hudby. Camila na to pobaveně koukala, a to už přispěchal Jonas a k překvapení všech, ji taky vyzval k tanci.

Zasmála jsem se. Teď už jsem zahrát opravdu musela.

„Tak jo,” hlesla jsem a začala pomalu probrnkávat. Prsty se mi furt trochu třásly, ale zpívat jsem uměla a nebyla jsem tu v superstar, abych se musela bát brutálního hodnocení. 

I couldn't tell you

Why she felt that way

She felt it everyday

And I couldn't help her

I just watched her make

The same mistakes again

Zpívala jsem svou osobní hymnu od Avril Lavigne Nobody’s Home a kluci mi naslouchali. Moe se přidal s bubnováním, Rijk při refrénu s harmonikou a Diego sem tam cinkl na tamburínu. 

Ve výsledku to znělo zatraceně dobře, když jsem hlasivky pustila naplno a nedržela se zpátky.

She wants to go home

But nobody's home

It's where she lies

Broken inside

With no place to go, no place to go

To dry her eyes

Broken inside

Zazpívala jsem naposledy refrén a setkala se s Danteho pohledem, který mě celou dobu konsternovaně pozoroval od ohně. Měl ruce založené na prsou a v očích měl mimo odrazu ohně znatelný i obdiv.

Všichni mi začali tleskat a já plaše děkovala. 

„Ty vole, to bylo hodně dobrý,” sklonil mi poklonu André a v tu ránu se začali přidávat i ostatní. Smála jsem se a zaplavoval mě hřejivý pocit. Veškerá úzkost ze mě rázem opadla.

Dante nezměnil svou polohu a jen uznale kýval hlavou. Vypadal, že se na moment zasekl v čase. To mi stačilo. On na mě nikdy moc neplýtval komplimenty. 

Kytaru jsem odložila a začala jíst polévku. Rijk s Moem a Diegem se pustili do svých koncertů. Mně to pro dnešek stačilo. Už jsem se touhle písničkou otevřela ažaž, i když nad tím nikdo nejspíš moc hluboce nepřemýšlel.

„Kdo bude mít vlastně první hlídku?” zajímal se po chvíli rozjeté párty už přiopilý Felix. „Protože ne, že mně by se teda moc chtělo,” ujasnil na pravou míru a kopl do sebe dalšího frťana třešňové vodky, rukou omotanou kolem Audrey ramen. Ta se zasmála a flašku si od něj převzala.

„Já tady s Hannou Montanou, která si to nemůže nechat ujít,” odpověděl mu ironicky Dante a hlavou kývl směrem ke mně, zatímco házel staré dřevěné kolíky do ohně. Všichni se rozesmáli a já protočila očima. 

„Hannah Montana tě nemůže nechat totiž bez dozoru, pane velký mistr Goliáš. Mohl by si v zápalu ochrany zneškodnit i půlku našeho mužstva,” ušklíbla jsem se a zase se ozval sborový smích. 

Tahle veřejná hádka už byla ale jiná než ty předešlé. Od našeho návratu jsme se maximálně tak škádlili, ale necítila jsem žádné vroucí vody. Bylo to za náma. Celá fáze nepřátel se smetla ze stolu jako zázrakem. 

Nejsmutnější na tom celé bylo, že jsme se pro to slavné usmíření museli spolu pomalu vyspat. 

Plyne z toho jediné ponaučení. Od tequily se odteď budu držet pěkně daleko.

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST