ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

ONLINE KNIHA NA POKRAČOVÁNÍ

Kopec jsme nezarovnali. Vlastně jsme tam nechali i ty lopaty. Jenomže následky naší nezodpovědnosti nám byly v daný moment absolutně jedno.

Poprvé jsem skončila v pánských sprchách, u nichž jsem si zapřísáhla, že se v nich nikdy dobrovolně sprchovat nebudu. Zatímco se ostatní ládovali v jídelně obědem, my s Dantem jsme ze sebe za zamknutými dveřmi strhávali zablácené oblečení. Naráželi jsme do skříněk a líbali se s takovou vervou, že jsme převrátili i lavici.

Už v tom ale nebyla žádná potřeba soutěživosti. Necítila jsem ani z Danteho, že by tohle všechno dělal jen proto, aby si něco dokázal. Aby mně samotnou přesvědčil, že je výhercem ve všech ohledech. 

Ne. Prostě mě chtěl. Majetnicky mě líbal a svíral, jak kdyby to už nemohl vydržet. Zmocňoval se mě, jak kdybych mu každou chvíli mohla vyklouznout a on to nehodlal připustit. 

Přirazil mě na kachličkovou stěnu, která mě zastudila na holou kůži. Byla jsem ráda, že jsme to tu ty dva dny zpátky pořádně vydezinfikovali. Moje tričko s tím jeho skončilo někde u vstupních dveří a naše boty se válely bůh ví kde. Dante se natáhl po kohoutku a pustil na nás vlažnou vodu. Cukla jsem sebou, ale líbala ho dál.

Voda se mi nasákla do ponožek a odtékala v hnědém odstínu z bahna do malého kanálku. Dante mě začal líbat na krku a já náruživě vydechla a začala mu stahovat šortky. 

Za celou dobu jsme nepromluvili. Ne že bychom si toho při tomhle měli zrovna moc co říct, ale schylovalo se tu k něčemu, co by možná předem vyžadovalo menší rozhovor. 

Nezmohla jsem se ale na slovo a nechala ho, ať mě líbá, ať ze mě strhne podprsenku i kraťasy a ať mi rty zkoumá celé tělo. Ústa mi okamžitě přikryl svou velkou dlaní, když jsem hlasitěji zasténala, jakmile mi začal sát bradavku. 

Nehty jsem mu zaryla do svalnatých zad, on zamručel, natiskl se mi znovu přímo na rty a vysadil si mě kolem pasu. Jeho boule v boxerkách se mi tak třela o vchod přes tenkou krajku kalhotek. 

Tělo mi pulzovalo a hořelo. Vzrušením mě skoro až bolela každá jeho část.

Prsty jsem Dantemu zamotala do zmoklých vlasů a odhodila jeho další z mnoha šátků, co si pořád nasazoval. Jemně jsem se prohrabovala tou spleticí vlnek, kterou jsem si pár týdnu zpátky přála vytrhat i s jeho mozkem.

Zpomalila jsem v dravosti. Nevyvolala jsem ovšem klidnější tempo jen já. To Dante mě jako první začal líbat něžněji, jako by z něj náhle všechna divokost vyprchala. Jednou rukou mě stále přidržoval pod zadkem, abych nesklouzla, ale tou druhou mě jemně uchopil za čelist a věnovával mi dlouhé a liné polibky jazykem. 

Posléze sjel dlaní níž. Ale ne mezi naše nohy. K mému rameni. Táhle sjížděl po celé délce mojí paže až do svých vlasů. Cítila jsem, jak si přebírá mou ruku. Myslela jsem, že ji chce navigovat zase směrem ke svému rozkroku, ale jen si se mnou propletl prsty a opatrně naše dlaně položil kousek od mé hlavy. 

V tu ránu ve mně začalo ječet úplně všechno. V tu ránu jsem cítila největší touhu a motýlky a stupidní ohňostroje. Tohle gesto předčilo ta všechna předtím. Žádný orgasmus, žádná bojovná nadrženost, nic nebylo víc vzrušujícího než tenhle prostý dotek, který se protknul i s mou duší.

Letmo jsem otevřela oči a mírně pootočila hlavu k našim propleteným prstům. Moje malá ruka v dominanci té jeho. Znamení, že jsem jeho. Ne že mu patřím nějakým vykonstrunovaným způsobem, ale že patřím k němu.

V tu ránu ze mě pohrdavá a přespříliš nezávislá Karin plně odešla. Na Danteho byla natisklá holka bez masky, která na tohle gesto čekala velmi dlouhou dobu. Daleko dřív, než se dostala do Libérie a poznala ho. Daleko dřív, než se stal ten požár. 

Nedokázala jsem své emoce udržet v rovině. Do očí se mi protlačily, snad dojetím, dvě malé kapky. Naskočila mi husí kůže a na chvíli jsem se odpojila od polibku.

„Co to děláme?” uniklo mi šeptem k jeho rtům. Dante jemně vydechl a otevřel oči, aby je zaklesnul do těch mých.

„Já nevím,” hlesl tiše a koukal na mě se svěšeným obočím téměř smutným pohledem.

Bušilo mi srdce a cítila jsem, jak se i to jeho z hrudníku burácivě tlačí ven, jak kdyby se chtělo setkat s tím mým na půli cesty. Nepřestával mi svírat ruku. Teplá voda na nás kapala a odnášela s sebou všechny zbytky bahnitých stop. 

„Dante,” dostala jsem ze sebe a druhou dlaní mu sjela na tvář. Koukal na mě s otázkou v očích. 

Muž, který se na mě teď díval, nebyl mužem, kterého jsem si myslela, že do té doby znám. Nebyl to ten Dante Fleming na zabití, co přišel pozdě na první nástup mého příjezdu. Nebyl to ten, co se mě snažil udusit hlínou, co se se mnou rval a hádal každou minutu. Nebyl to ten, co do mě rval rozvařené těstoviny, drhnul se mnou hajzly; dokonce ani ten, po jehož boku jsem kráčela v tom největším pařáku džunglí.

Nezměnila jsem se jenom já. Změnil se i on. Něco v jeho pohledu, to, jak na mě teď koukal, bylo jinak. Nebyla v něm ani touha mě teď a tady ošukat, i když ho do mě mohl vrazit jakmile by mi stáhl kalhotky. 

Koukal na mě tak něžně a odevzdaně, jak jen dvoumetrová hora svalů a maskulinity mohla.

„Karin,” promluvil i on, když viděl, že se mi zadrhl hlas, „chtěl jsem ti-” 

Hlasitý zvuk píšťalky přerušil Danteho slova. Jasný a urgentní povel pro nás, že se máme zdekovat. A to nejlépe s co nejmenší nápadností. Dante si nahlas povzdechl a na moment zabořil hlavu do mého krku. Položila jsem si bradu navrch jeho mokré hlavy a ještě minutu si tenhle moment nenechala vzít. 

Co mi chtěl říct?

Znovu zazněl zvuk píšťalky a Dante mě pomalu pustil na zem. Vyslal ke mně ještě jednou TEN pohled a pak jsme urychleně posbírali svoje věci a v promočeném oblečení se vyplížili na chodbu. 

Sir Ham s píšťalkou v puse stál dole u schodů a nejspíš očekával, že se každou vteřinou vyřítíme ze svých pokojů po poctivém splnění našeho úkolu.

„Nechali tam lopaty a kopec je furt ve stejným stavu,” ozval se Henry kapku podrážděným hlasem od vchodových dveří. Nejspíš se nás vydal hledat, když jsme dlouho nešli.

Mně se to zdálo jako sotva deset minut, ale očividně jsme prohráli odhad s časem na plné čáře.

„A kurva,” zaklel tiše Dante a rukou si setřel odkapávající vodu z čela.

„Co budem dělat?”

„Přemejšlím.”

„Tak prostě řeknem, že jsme se bránili před levhartem, co vyběhl z lesa. Ty tu žijou, ne?” vychrlila jsem v panice a Dante se na mě vykuleně podíval jak na blázna.

„Jo, ale s žádným jsem se tu nikdy osobně teda nesetkal. A myslím, že ani nikdo z tábora. Za prvý jsou tu senzory, za druhý je hranice celýho našeho území oplocená, protože jinak bychom si nemohli vesele šaškařit po lese,” odmlčel se a stáhl mě víc ke zdi, protože se Ham s Henrym natočili více naším směrem, „a za třetí je to tak neočekávaná výmluva, že by nám to mohli sežrat,” špitl a já párkrát zamrkala, abych zpracovala, co z jeho proslovu teda vzešlo. 

„Tak jo, svedeme to na levharta,” řekla jsem úplně vážně a zadržela v sobě smích, protože to znělo naprosto pitomě. „Musíme se vyplížit k zadnímu dvoru, obejdeme to a řeknem, že jsme spadli při útěku do nějaký vody,” vymýšlela jsem rychle a Dante kupodivu přikývl. 

Myslím, že ještě nebyl zcela při smyslech.

„Jen musíme doufat, že Ham neví o všech pramenech a potokách v okolí.”

„Tak tady je hodně močálů, ne? Prostě jsme byli plní adrenalinu, takže si nepamatujeme, kde přesně to bylo,” plácala jsem improvizovaně a tlačila ho pomalu zády k druhému dvoru. 

„Já to ukecám kdyžtak. Hlavně si nesmíme protiřečit.”

Vypařili jsme se na dvůr a oběhli budovu. Vypadali jsme jak dva vodníci v exekuci, kteří přišli o svůj podvodní bejvák i status voděodolnosti. 

„Tak jo, musíme tam vyděšení naběhnout, okay? Prodej to!” instruoval mě Dante a už chtěl vystartovat, když mně náhle docvakl malý vroubek v našem plánu.

„Ale kdybychom přece viděli levharta, proč bychom nepoužili ty lopaty jako obranu?!” znejistěla jsem a docházelo mi, že jsme odhlasovali absolutní šílenost.

„Moc přemejšlíš. Na to se ptát nebudou. Prostě… jsme byli moc v šoku,” mávl nad tím rukou odlehčeně. 

Viděl zádrhely v mých geniálně strategických plánech, ale to, že by se nám podařilo utéct levhartovi holýma rukama, vymáchat se během toho ve Shrekově bažině a právě kvůli tomu nemoct urovnat rozježděnou cestu, se mu zdálo jako perfektní nápad? Nerozuměla jsem už ničemu.

„To skončí ještě větším průserem, než kdybychom se přiznali.”

„Fakt chceš těm dvěma dědulům vysvětlovat, že jsme šli prcat do sprch místo práce?” uzemnil mě poslední otázkou ironicky a já s povzdechem usoudila, že i tahle magořina je bezpečnější variantou.

Naráz jsme se rozběhli a v tu ránu začalo naše úvodní číslo na Broadwayi. Vrazili jsme do vchodových dveří a skoro se o sebe zabili. Sir Ham v úleku odhodil píšťalku kamsi do prázdna a Henry v automatické obraně vypálil loktem směrem k nám. Naštěstí jsme spadli na zem dřív, než nás stihl sejmout. 

„Co se krucinál děje?!” zahřměl Henry, mezitím co si Sir Ham prohmatával srdce. Dýchal chudák zrychleně a myslím, že ani ten levhart by ho nepřiblížil tak moc k infarktu jako právě my dva.

„LEV…LEVHART!” vyhrkla jsem v zadýchání a snažila se během toho posbírat na nohy. 

„Cože?!” prskl Henry. 

„LEVHART!” zopakoval po mně Dante zvučněji a dramaticky se zapřel o rám dveří v předklonu. Já se podepřela o něj a dlaň si přiložila na obličej.

Sir Ham a Henry si vyměnili nechápavé obličeje a chvíli počkali, až se vydýcháme. 

„Tak! A pomalu vysvětlujte!” nakázal pak Henry už mírnějším tónem. Nejspíš jsme hráli dostatečně přesvědčivě, aby pochopil, že se něco opravdu děje. 

„Začni,” kývla jsem na Danteho a zalkla se. 

„Odešli jste. Vzali jsme lopaty. Pak vidíme něco se mihnout u lesa,” odříkával heslovitě a polykal v pauzách. „tak jsem Karin strčil za sebe, jestli to nejsou Sabotéři,” zase se odmlčel, „ale hovno! Byl to levhart!” 

Sir Ham s Henrym protáhli tváře údivem. 

„Museli jsme se hrozně pomalu vyplížit. Nejdřív byl otočenej, tak to šlo líp, ale pak nás zmerčil a málem to se mnou seklo! Naštěstí už jsme od něj byli ale dál. Tak jsme chvíli stáli na místě, abychom působili jako strom,” pokračovala jsem i já a snažila se na Danteho nedívat, protože mi stačilo málo a svezla bych se v záchvatu smíchu.

„Došli jsme pomalu na druhou stranu k lesu. To už bylo víc bezpečný, nic moc si nedovolil. Ale furt na nás zíral! Když se konečně odvrátil, strkal jsem Karin rychlejc do lesa, abychom se mu dostali z dohledu, jenže jsme ho ztratili úplně! Slyšeli jsme nějakej ruch ve větvích, tak jsem popadl šutr a hnal Karin, aby běžela, co nejrychlejc,” přidával našemu výmyslu Dante ještě víc napětí a Henry s Hamem nás hltali jak Disney pohádku. 

„Vůbec jsem nevěděla, kam mám běžet. Prostě jsem jen bezhlavě sprintovala s Dantem za zadkem a pak tam byla ta tůňka?” Podívala jsem se s otázkou jen letmo na Danteho, aby mi to odsouhlasil, a on kývl. „Spadla jsem do vody a Dante se mě snažil vytáhnout. Ale byli jsme zbrklí a skončili ve vodě oba. Když jsme se vydrápali, běželi jsme bez přemýšlení a zastavení až sem,” zakončila jsem to a podívala se ještě za sebe, jako by se levhart mohl najednou zákeřně vynořit zpoza dveří.

Chvíli bylo ticho a my se na sebe s Dantem po očku koukli. Oba jsme měli vytřeštěné oči a stačilo málo k tomu, abychom se tu právě teď nezačali chechtat. Ham s Henrym na nás spočívali nevěřícným pohledem, který jistojistě křičel: MĚLI. JSTE. PROBOHA. JEN. JEDEN. ÚKOL!

„Musel se asi nějak dostat skrz oplocení,” zareagoval na náš příběh nakonec zamyšleně velitel a Henry si založil ruce na prsou.

„Měli jste štěstí, že byl nejspíš nažranej,” přidal se i on zcela vážně. „Příště jako obranu ale využijte ty lopaty, krucinál! Je sice hrdinský, Dante, že si bránil Karin, ale levhart je rychlejší a mrštnější. Holý ruce by ti byly k prdu!” radil mu přísně, ale vypadal, že si skoro až vyčítá, že nás tam nechal samotné. 

Pomalu jsem se za tu naši historku začínala cítit i blbě. 

„No, senzory máme, takže kdyby něco, budeme to hlídat a kontrolovat. A vy dva se jděte převlíct a pak najíst. Dneska máte už padla.” Sir Ham nás poplácal na důkaz podpory oba po ramenou a šel hledat svou píšťalku. Dokonce i Henry nám obdivně pokýval hlavou a zmizel v jídelně. 

My vystoupali po schodech, a když jsme byli konečně z dohledu, svezli jsme se na zem a s ústy zabořenými do promočených triček jsme vyplavili konečně ten neudržitelný nával smíchu. Uslzení jsme se navzájem plácali, jak jsme se marně snažili popadnout dech.

A Oscara získává Karin Marinella a Dante Fleming za nejlepší herecký výkon v hlavní roli ve filmu Ale hovno! Byl to levhart!

ODPADLICKÁ PĚCHOTA: TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

DALŠÍ ČÁST